Jediná, od generace ke generaci až do nekonečna stále narůstající stavba definitivních, teoreticky spjatých pravd měla tedy dát odpověď na veškeré myslitelné problémy týkající se faktů i rozumu, časnosti i věčnosti.

Může však svět i lidský život v něm mít opravdu nějaký smysl, když vědy uznávají za pravdivé jen to, co je takto objektivně zjistitelné, když dějiny nedávají jiné poučení, než že veškeré útvary duchovního světa, všechny životní svazky, ideály a normy, jež kdy byly oporou lidem, se tvoří a opět rozplývají jako prchavé vlny, že tomu tak vždycky bylo a bude, že se opět a opět z rozumu musí stát nerozum a z dobrého skutku soužení a trápení?

Veškeré takové „metafyzické” otázky, šíře pojaté, specificky pak filosofické otázky v běžné mluvě, překračují svět jako universum pouhých fakt. Přesahují jej právě jako otázky, kterým jde o ideu rozumu. Všechny pak uplatňují nárok na vyšší dignitu, než mají otázky týkající se faktů, jež jsou druhořadé i co do pořadí.

Pozitivismus filosofii takříkajíc utíná hlavu.

Filosofie jakožto teorie nečiní svobodným jen badatele, nýbrž každého filosoficky vzdělaného člověka. Za teoretickou autonomií následuje autonomie praktická.

Nutno tu zdůraznit, že z antiky převzatá idea filosofie není běžný školský pojem, zahrnující jen skupinu disciplín. Idea filosofie se sice brzy po převzetí mění, a to nikterak nepodstatně, avšak formálně si v prvních stoletích novověku zachovává smysl všeobjímající vědy, jež je vědou o totalitě jsoucna.

všechny novodobé vědy se nakonec octly v podivné, stále záhadněji pociťované krizi z hlediska smyslu, jímž jako větve filosofie byly zdůvodněny a který trvale v sobě nesly. Je to krize, která nenapadá odborně vědeckou stránku teoretických a praktických úspěchů, přesto však od základů otřásá celým smyslem jejich pravdy.

zhroucení víry v „rozum”, chápaný tak, jak antika stavěla EPISTÉMÉ proti DOXA. Je to rozum, který veškerému naivně přijímanému jsoucnu, všem věcem, hodnotám a cílům propůjčuje koneckonců smysl, tj. uvádí je do normativního vztahu k tomu, co od počátku filosofie označuje slovo pravda, pravda o sobě, a korelativně slovo jsoucno – ONTOS ON. Tím padá i víra v „absolutní” rozum, z něhož svět čerpá svůj smysl, padá víra ve smysl dějin, ve smysl lidství a v jeho svobodu jakožto aktivní možnost člověka, aby svému individuálnímu i obecnému lidskému životu dal smysl vytěžený z rozumu.

Skepse neustále argumentuje fakticky prožívaným světem a reálnou zkušeností, jako by se v nich z rozumu a jeho idejí nic nedalo najít. Rozum sám a jeho „jsoucno” se stávají stále větší záhadou: rozum udělující ze sebe jsoucímu světu smysl nebo – viděno z opačné strany – svět jsoucí z rozumu.

Co však zamyšlení právě naznačeného stylu může a musí znamenat pro nás samy, filosofy přítomnosti? Chtěli jsme slyšet jen akademickou řeč? Můžeme se nyní jednoduše vrátit k přerušené odborné práci na „filosofických problémech”, k výstavbě své vlastní filosofie?

Nemůžeme opustit víru v možnost filosofie jako úkolu, tedy v možnost univerzálního poznání. Víme, že v tomto úkolu je naše poslání odpovědných filosofů. Jak ale přesto všecko udržet víru, jež má smysl jen ve vztahu k jedinému, nám všem společnému cíli, k filosofii?