Tvrzení: V naší povážlivé době je nejvíce na pováženou, že ještě nemyslíme.

… to, co je třeba myslet, se samo od člověka odvrací a již dávno se od něho odvrátilo, ale člověk zůstává vztažen k tomu, co je třeba myslet. Na tahu směrem k tomu, co se odtahuje, je člověk znamením, které nic neznamená. Odtahování je událostí.

Rámec: NĚCO udržuje směr k NĚČEMU
1)(možnost) Člověk se vztahuje k tomu, co je třeba myslet.
Přestava musí udržovat směr k předmětu.
Pomsta se vztahuje na přemýšlení a představování člověka.
“bylo” se vztahuje k Vůli.

2)(nutnost) Správné/pravdivé nazývame TO, co se řídí NĚČÍM.
Správnou nazývame představu, která se řídí svým předmětem.

Vykoupení z pomsty – Vůle se neřídí “bylo”.3)(výsledek) 1. Přecházení 2. Odkud přechod vychází 3. Kam tento přechod míří

I.
Nejpovážlivější v naší povážlivé době je to, že ještě nemyslíme
.. to, co je třeba myslet, se samo od člověk aodvrací ajiž dávno se od něho odvrátilo…
… člověk… zůstává vztažen k tomu, co je třeba myslet. Přesto nemůže ve vlastním smyslu myslet, jestliže se to, co je třeba myslet, samo odtahuje.
Ale jak můžeme o něčem takovém, co se od nás stále odtahuje, vůbec něco sebemenšího vědět nebo to pojmenovat? – odtahování se není žádné nic. Odtažení je událost. Co se od nás odtahuje, nás zároveň přitahuje, ať už si toho vůbec všímáme nebo nevšímáme.

To, co je samo v sobě, ve své bytnosti, ukazujícím, nazýváme znamením, znakem. Na tahu směrem k tomu, co se odtahuje, je člověk znamením… znamení ukazující se do odtahujícího. Holderlin: “Jsme znamení, které nic neznamená.”
MYTHOS a LOGOS jsou totéž.

III.
ton tvrzení
obsah tvrzení
Tvrzení: V naší povážlivé době je nejvíce na pováženou, že ještě nemyslíme.

– povážlivé – jako to, co nám klade odpor, předem naladěno na negativní ton,
– doba – “zánik Západu”, “ztráta Středu”, “poušť roste”
– ještě ne – jsme na cestě v myšlení, jsme na cestě k myšlení. To, co nás přivádí k myšlení, totiž to, si žádá, aby bylo myšleno.

IV.
ton a obsah tvrzení se nedají od sebe oddělit.
– povážlivé – jako to, co nám klade odpor, předem naladěno na negativní ton,
– doba – “zánik Západu”, “ztráta Středu”, “poušť roste”
– ještě ne – jsme na cestě v myšlení, jsme na cestě k myšlení. To, co nás přivádí k myšlení, totiž to, si žádá, aby bylo myšleno.

Spenglerova věta o zániku Západu je pouze negativní, i když správným důsledkem Nietzscheho věty “poušť roste”.
Zdůraznili jsme, že tato věta je promyšlená. Je to výrok pravdivý….
Správnou nazývame takovou před-stavu, která se řídí svým předmětem.
Naše představování musí udržovat směr k předmětu, k např. kvetoucímu stromu. Toto udržování směru je však stále spojeno s možností nedosažení směru, ztracení.
Kde tyto představy máme? Máme je v hlavě. Máme je ve vědomí. Máme je v duši. Představy jsou uvnitř nás samých a jsou to představy o předmětech.
Odpovídají představy v nás nějaké skutečnosti mimo nás?:-)

VI.
1. Přecházení 2. Odkud přechod vychází 3. Kam tento přechod míří…
“Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda? My vynalezli štěstí, říkají poslední lidé a pomrkávají/mžourají.
Pomrkáváme, když se nám před očima něco mihotá, leskne, září.  Pomrkáváme a připouštíme zdání, že bude nadále tím, co platí, ve vzájemném mlčky sjednaném souhlasu. Připouštíme a souhlasíme s tím, že vše, co bylo takto dáno k dispozici, nebudeme dále problematizovat. Pomrkávání: smluvené a vposled úmluvu vůbec nevyžadující.
Mrknutím oka dáváme na srozuměnou, že to, co je řečeno a plánováné, a vůbec to, co se děje, v podstatě již nebereme vážně.
Budeme se tedy s pomocí naší sociologie, psychologie a psychoterapie a několika dalších prostředků všestranně starat o to, aby všichni lidé byli vbrzku tímtéž způsobem přivedeni k témuž stavu štěstí, aby tato rovnost blahobytu byla pro všechny zajištěna.
Pomrkávajícím národům se předkládá představa, že mír je odstranování války…a ten může být zajištěn zase jenom válkou.

Pomsta – pronásledovat, štvát, chystat mu úklady. Přemýšlení a před-stavování dosavadního člověka je ovládáno pomstou. Vykoupení z pomsty…
Rozvažování zaměřené na užitek stojí na straně zalátané ponožky. Naproti tomu uvažování, které se pohybuje v oblasti, v níž se ukazuje jsoucno stojí na straně rozervanosti, na straně vědomí. Rozervanost udržuje cestu otevřenou do oblasti metafyziky, je trhlinou otevřou pro absolutno.

bytí se zjevuje jako vůle – chtění.
“bylo” je pro každé chtění kámen úrazu.
pomsta sama: nevolu vůle proti času a proti jeho “bylo”.

X.
běžná představa o čase jako o pomíjení. Co je tedy vykoupení z pomsty? Kdy tedy bude ostraněno to “bylo”? Člověk nemůže čas odstranit

Vůle se uvolní z “bylo”, bude-li chtít věčný návrat veškerého “bylo”, stálý návrat téhož. Tak chce vůle věčnost toho, co chtěla. Vůle je prabytí. Nejvyšší produkt prabytí je věčnost.

Vytáčky jsou v podstatě jen dvě: N. myšlenka o věčném návratu je jistý druh mystiky a že patří mimo myšlení; nebo se říká: tato myšlenka je již prastará a vychází z cyklické představy o světě. (od např. Herakleita, “už” u Leibnitze, Platona.) Druhé sdělení neříká vůbec nic. První – vyjde-li najevo bytnost moderní techniky, což znamená: stále rotující návrat téhož poučí člověka o tom, že bytostné myšlenky myslitelů neztratily nic ze své pravdy tím, že jsme je opomenuli myslet.

Bytí jsoucna je nejzářivější, a přece je obvykle nevidíme – a když, tak pouze s obtížemi.

(Záře – vědomí se (já je vs. já jsem) – myšlení)

Jemné, těžké a vtipně urážející celé současné lingvistické směřování.

Nepochopený Heidegger proti Všem – Óch a Áach, taková malá lyricko-epická bitva o smysluplnou Řeč. Seznam literatury na konci chápu jako Who-is-who, vymezení stran bitevního pole, jako zdvořilé upozornění že SuZ/(H) strčí to vše, co přišlo po něm, do kapsy.  

Kdyby lingvisti a logici K/H četli, museli by ho nenávidět, ale oni ho číst nebudou, takže je v bezpečí…

Poznámky z knihy:

Spjatost vrženosti (možnosti výpovědi), rozvrhu (výpovědi) a odpovědi:

Rozumění:

O tom, že si rozumíme, že se nacházíme “u věci”, o níž je řeč, svědčí právě odpověď. Rozumění jako způsob bytí-ve-světě je přebírání osobně míněného smyslu jako smyslu věcného, které umožnuje oslovenému, aby sám mínil, tj. osobně se k téže situaci (věci) vyjádřil…Rozumění má proto vždy dvojí tvář: jednou je způsob převzetí danosti, v němž žije (rozvrhuje se) rozumějící já, a druhou je smysl nabízený k převzetí, v němž existuje rozuměná věc, s níž si druzí “mohou něco počít”.

Pravidla rulez:

Pragmatismus…modeluje rozumění jako hru dávání a vyžadování důvodu, která se odbývá “na hřišti”, tzn.v kontextu, který je normativně vymezen( a tím také izolován) zavedenými a uznávanými pravidly…. …protože věc, o níž je řeč, i osoba, která mluví, jsou v ní převedeny na společného jmenovatele jazykové praxe řízené sociálně-racionálními pravidly…. individuální mluvčí je … nositelem a uživatelem pravidel a smysl jeho výpovědi tkví v roli, kterou jeho výpověď ve vztahu k pravidlům plní. Nejde tedy o to, že by mluvčí tímto smyslem za sebe artikuloval pro druhé společné bytí ve světě… striktně vzato uživatel těchto pravidel nemusí být osoba v pravém smyslu…Rozumění významu se proto rovná schopnosti užít slovo v souladu s pravidlem, což Wittgenstein opakovaně přirovnává ke schopnosti táhnou určitou figurou.

Jazyk a Řeč

Výpověď zapojuje do bytí u věci druhé, a proto otevírá a modifikuje situaci jiným způsobem než prosté konání. Situace, kterou výpověď předpokládá, je situace, o níž je řeč.Změna přítomnosti převzetím možnosti (výpovědi)mění situaci nejen pro mne, nýbrž i pro ostatní zúčastněné….pokud změním smysl přítomnosti, nejde již o “pouhou možnost”, tedu jednu z mnoha, které se této danosti nabízely: rozvrh se v daném ohledu stává – nevratně – základem přítomnosti, tj. uskutečněnou možností.Ve výpovědi někdo o něčem říká něco někomu. …mluvčí artikuluje(rozvrhuje)nějakou situaci v “určitém smyslu”, vyřčením její skutečnosti míní konkrétní možnost(rozvhr)…je vždy závislá na kontextu,…

Výpověd očekává odpověd, tzn.. očekává od druhého, že převzetím či odmítnutím nabízeného smyslu zaujme v této situaci určitý postoj. 

Zájem o to, co někdo říká, není zájmem o to, zda korektně dodržuje jazyková pravidla nebo zda má právě tuto intenci, nýbrž o to, zda nám jeho pohled(výpověd, rozvrh) něco ukazuje, tzn. umožnuje nám rozumět. 

Jazyk sám totiž nemluví.

Svět nečiní společným jazyk, nýbrž schopnost mluvčího říct něco, čeho vyřčení pro druhého něco znamená, tedy schopnost říct mu něco k “věci”… Promluva má jak jazykový význam, tak výpovědní řečový smysl. 

Řeč není hra, je to způsob našeho bytí sebou ve světě, a je proto stále znovu (v malém) vynalézána… Sdílené významy jazyka, …, umožnují si také nerozumět, tj. vést spory o to, co říkáme…

Co je zde v sázce nejsou sdílené jazykové významy, nýbrž právě způsob bytí ve světě. Teprve řeč jako artikulace smyslu určité přítomnosti činí proto svět skutečně ( i třeba konfliktně) společným.