Schmidt, Spreckelsen – Nietzsche pro začátečníky, Tak pravil Zarathustra
Pedagogicky a s láskou k tématu nás autoři provázejí od obtíží s vydáváním N pozůstalosti, přes základní N pojmy, hlavní Z teze, až k jakémusi meta-meta rozboru struktury knihy. Pojmy, teze a myšlenky jsou představeny explicitně, ale i implicitně. N. k nám promlouvám skrze sekundární citace, stává účastníkem a hybatelem celého výkladu. Jeho přítomnost dodává textu v náléhavosti a váhu osobního zápasu při hledání vlastní cesty životem. “Já nechci život zase znovu” zapisuje si N na přelomu let 1882/1883, a odráží v Z “Co kdyby se jednoho dne nebo noci připlížil do tvé nejosamělejší samoty démon a řekl ti: “Tento život, který nyní žijes, který jsi žil, budeš žít ještě jednou a ještě nespočetně mnohokrát; a nebude v něm nic nového, každá bolest, každá touha, každá myšlenka a vzdech, všechny nevýslovné malé i velké věci tvého života se ti musejí vrátit zpět a všechno ve stejném pořadí a sledu”…”chceš tohle ještě jednou a ještě nespočetně mnohokrát?” – otázka pro jednoho každého z nás.
N. vzal tuto otázku zcela vážně, prožil ji a pomocí Z. ukazuje, že otázka má, minimálně pro něj přitakávající, odpověď. Připustit si takovou představu přísně deterministického a opakujícího se vesmíru byla zdrcující tenkrát (1883) a dnes stejně tak.
Je to “hnus”. Jak se s “hnusem” vypořádat? Jakou zvolit linii argumentace? Z trvá vypořádání se s “hnusem” symbolických sedm dní, N ho pravděpodobně nechal sedmý den odpočívat, a Z se ocitá na seznamu dalších řešitelů, po boku Mojžíše Mohameda Ježíše Platóna Bruta Spinozi Mirabeau. Pokud se stále všechno dokola opakuje, pak není naděje v konci, začátku, ani svobodné vůli.
Co tedy dělat? Věčný návrat téhož, neboli time-loop, jazykem sci-fi. Pro představu průběhu a zjitření emocí doporučuji shlédnou z posledních např. Star Trek: Discovery s01e07 (Magic to Make the Sanest Man Go Mad). Pohádky potřebují šťastné konce a štastným koncem je možnost přerušení návratu téhož, neboli prolomení time-loop a narovnání času.
N na pohádky není a tak se všem těm, kteří věří v konce, vysmívá, občas je varuje a občas i trpělivě vysvětluje. Z přichází na scénu v okamžiku, kdy je ještě možná jakási alternativa výběru pro “posledního člověka” mezi iluzí časovosti a nečasovosti těch, co “vynalezli štěstí” a už jen “pomrkávájí” na svoje screens (wall-e, axiom humans).
Z vyzývá k proměně sebe sama, k překonávání se směrem k nadčlověku. Takové překonání sebe sama je výsostně individuální činností, nelze ji zobecnit, rozepsat do kroků – do univerzálního návodu. Z tedy musí v duchu řeckých filosofů, milovníků moudrosti zažehnou jiskřičku vědění a to vědění ne(na)učitelného. Z tak činí, v duchu nejen evropské tradice, příkladem svého života, se kterým jde na hranice učitelného-přenositelného, na hranice básnictví a přenosné zkušenosti. Jde na hranice toho, co je možné sdělit mimo vlastní prožitou zkušenost.
Forma výkladu je shodná pro Z a řadu náboženských, mystických a vědeckých nauk, od kterých se musí jednoznačně distancovat. Z/N argument vede jinam. Sleduje jiný cíl a tím je vyloučení cílů a časovosti, zabydlení a jakýsi počátek smíření se ideí věčného návratu téhož. Zásadní problém s ne(na)učitelným věděním je takový, že se nedá vyčíst z knih, nedá se vtěsnat do jazyka, natož písma, tudíž zda se to N/Z povedlo, a jak se mu to povedlo, nelze zjistit jinak, než mít odvahu se po jeho myšlenkové cestě vydat.
Taková cesta většinou začíná, a často i končí a znovu začíná, pesimistickým zvoláním:”Ale všechno je totéž, nic nestojí za to, žádné hledání nepomůže a také žádné blažené ostrovy neexistují!”.
N/Z ukazují na celou řadu směrovek, od “Vy vyšší lidé, naučte se mi – smát!”, až po ” Tohle tedy, že byl ten život? chci říct smrti. Tak tedy! Ještě jednou!”.:).