Jemné, těžké a vtipně urážející celé současné lingvistické směřování.
Nepochopený Heidegger proti Všem – Óch a Áach, taková malá lyricko-epická bitva o smysluplnou Řeč. Seznam literatury na konci chápu jako Who-is-who, vymezení stran bitevního pole, jako zdvořilé upozornění že SuZ/(H) strčí to vše, co přišlo po něm, do kapsy.
Kdyby lingvisti a logici K/H četli, museli by ho nenávidět, ale oni ho číst nebudou, takže je v bezpečí…
Poznámky z knihy:
Spjatost vrženosti (možnosti výpovědi), rozvrhu (výpovědi) a odpovědi:
Rozumění:
O tom, že si rozumíme, že se nacházíme “u věci”, o níž je řeč, svědčí právě odpověď. Rozumění jako způsob bytí-ve-světě je přebírání osobně míněného smyslu jako smyslu věcného, které umožnuje oslovenému, aby sám mínil, tj. osobně se k téže situaci (věci) vyjádřil…Rozumění má proto vždy dvojí tvář: jednou je způsob převzetí danosti, v němž žije (rozvrhuje se) rozumějící já, a druhou je smysl nabízený k převzetí, v němž existuje rozuměná věc, s níž si druzí “mohou něco počít”.
Pravidla rulez:
Pragmatismus…modeluje rozumění jako hru dávání a vyžadování důvodu, která se odbývá “na hřišti”, tzn.v kontextu, který je normativně vymezen( a tím také izolován) zavedenými a uznávanými pravidly…. …protože věc, o níž je řeč, i osoba, která mluví, jsou v ní převedeny na společného jmenovatele jazykové praxe řízené sociálně-racionálními pravidly…. individuální mluvčí je … nositelem a uživatelem pravidel a smysl jeho výpovědi tkví v roli, kterou jeho výpověď ve vztahu k pravidlům plní. Nejde tedy o to, že by mluvčí tímto smyslem za sebe artikuloval pro druhé společné bytí ve světě… striktně vzato uživatel těchto pravidel nemusí být osoba v pravém smyslu…Rozumění významu se proto rovná schopnosti užít slovo v souladu s pravidlem, což Wittgenstein opakovaně přirovnává ke schopnosti táhnou určitou figurou.
Jazyk a Řeč
Výpověď zapojuje do bytí u věci druhé, a proto otevírá a modifikuje situaci jiným způsobem než prosté konání. Situace, kterou výpověď předpokládá, je situace, o níž je řeč.Změna přítomnosti převzetím možnosti (výpovědi)mění situaci nejen pro mne, nýbrž i pro ostatní zúčastněné….pokud změním smysl přítomnosti, nejde již o “pouhou možnost”, tedu jednu z mnoha, které se této danosti nabízely: rozvrh se v daném ohledu stává – nevratně – základem přítomnosti, tj. uskutečněnou možností.Ve výpovědi někdo o něčem říká něco někomu. …mluvčí artikuluje(rozvrhuje)nějakou situaci v “určitém smyslu”, vyřčením její skutečnosti míní konkrétní možnost(rozvhr)…je vždy závislá na kontextu,…
Výpověd očekává odpověd, tzn.. očekává od druhého, že převzetím či odmítnutím nabízeného smyslu zaujme v této situaci určitý postoj.
Zájem o to, co někdo říká, není zájmem o to, zda korektně dodržuje jazyková pravidla nebo zda má právě tuto intenci, nýbrž o to, zda nám jeho pohled(výpověd, rozvrh) něco ukazuje, tzn. umožnuje nám rozumět.
Jazyk sám totiž nemluví.
Svět nečiní společným jazyk, nýbrž schopnost mluvčího říct něco, čeho vyřčení pro druhého něco znamená, tedy schopnost říct mu něco k “věci”… Promluva má jak jazykový význam, tak výpovědní řečový smysl.
Řeč není hra, je to způsob našeho bytí sebou ve světě, a je proto stále znovu (v malém) vynalézána… Sdílené významy jazyka, …, umožnují si také nerozumět, tj. vést spory o to, co říkáme…
Co je zde v sázce nejsou sdílené jazykové významy, nýbrž právě způsob bytí ve světě. Teprve řeč jako artikulace smyslu určité přítomnosti činí proto svět skutečně ( i třeba konfliktně) společným.