Tvrzení: V naší povážlivé době je nejvíce na pováženou, že ještě nemyslíme.
… to, co je třeba myslet, se samo od člověka odvrací a již dávno se od něho odvrátilo, ale člověk zůstává vztažen k tomu, co je třeba myslet. Na tahu směrem k tomu, co se odtahuje, je člověk znamením, které nic neznamená. Odtahování je událostí.
Rámec: NĚCO udržuje směr k NĚČEMU
1)(možnost) Člověk se vztahuje k tomu, co je třeba myslet.
Přestava musí udržovat směr k předmětu.
Pomsta se vztahuje na přemýšlení a představování člověka.
“bylo” se vztahuje k Vůli.
2)(nutnost) Správné/pravdivé nazývame TO, co se řídí NĚČÍM.
Správnou nazývame představu, která se řídí svým předmětem.
Vykoupení z pomsty – Vůle se neřídí “bylo”.3)(výsledek) 1. Přecházení 2. Odkud přechod vychází 3. Kam tento přechod míří
I.
Nejpovážlivější v naší povážlivé době je to, že ještě nemyslíme
.. to, co je třeba myslet, se samo od člověk aodvrací ajiž dávno se od něho odvrátilo…
… člověk… zůstává vztažen k tomu, co je třeba myslet. Přesto nemůže ve vlastním smyslu myslet, jestliže se to, co je třeba myslet, samo odtahuje.
Ale jak můžeme o něčem takovém, co se od nás stále odtahuje, vůbec něco sebemenšího vědět nebo to pojmenovat? – odtahování se není žádné nic. Odtažení je událost. Co se od nás odtahuje, nás zároveň přitahuje, ať už si toho vůbec všímáme nebo nevšímáme.
To, co je samo v sobě, ve své bytnosti, ukazujícím, nazýváme znamením, znakem. Na tahu směrem k tomu, co se odtahuje, je člověk znamením… znamení ukazující se do odtahujícího. Holderlin: “Jsme znamení, které nic neznamená.”
MYTHOS a LOGOS jsou totéž.
III.
ton tvrzení
obsah tvrzení
Tvrzení: V naší povážlivé době je nejvíce na pováženou, že ještě nemyslíme.
– povážlivé – jako to, co nám klade odpor, předem naladěno na negativní ton,
– doba – “zánik Západu”, “ztráta Středu”, “poušť roste”
– ještě ne – jsme na cestě v myšlení, jsme na cestě k myšlení. To, co nás přivádí k myšlení, totiž to, si žádá, aby bylo myšleno.
IV.
ton a obsah tvrzení se nedají od sebe oddělit.
– povážlivé – jako to, co nám klade odpor, předem naladěno na negativní ton,
– doba – “zánik Západu”, “ztráta Středu”, “poušť roste”
– ještě ne – jsme na cestě v myšlení, jsme na cestě k myšlení. To, co nás přivádí k myšlení, totiž to, si žádá, aby bylo myšleno.
Spenglerova věta o zániku Západu je pouze negativní, i když správným důsledkem Nietzscheho věty “poušť roste”.
Zdůraznili jsme, že tato věta je promyšlená. Je to výrok pravdivý….
Správnou nazývame takovou před-stavu, která se řídí svým předmětem.
Naše představování musí udržovat směr k předmětu, k např. kvetoucímu stromu. Toto udržování směru je však stále spojeno s možností nedosažení směru, ztracení.
Kde tyto představy máme? Máme je v hlavě. Máme je ve vědomí. Máme je v duši. Představy jsou uvnitř nás samých a jsou to představy o předmětech.
Odpovídají představy v nás nějaké skutečnosti mimo nás?:-)
VI.
1. Přecházení 2. Odkud přechod vychází 3. Kam tento přechod míří…
“Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda? My vynalezli štěstí, říkají poslední lidé a pomrkávají/mžourají.
Pomrkáváme, když se nám před očima něco mihotá, leskne, září. Pomrkáváme a připouštíme zdání, že bude nadále tím, co platí, ve vzájemném mlčky sjednaném souhlasu. Připouštíme a souhlasíme s tím, že vše, co bylo takto dáno k dispozici, nebudeme dále problematizovat. Pomrkávání: smluvené a vposled úmluvu vůbec nevyžadující.
Mrknutím oka dáváme na srozuměnou, že to, co je řečeno a plánováné, a vůbec to, co se děje, v podstatě již nebereme vážně.
Budeme se tedy s pomocí naší sociologie, psychologie a psychoterapie a několika dalších prostředků všestranně starat o to, aby všichni lidé byli vbrzku tímtéž způsobem přivedeni k témuž stavu štěstí, aby tato rovnost blahobytu byla pro všechny zajištěna.
Pomrkávajícím národům se předkládá představa, že mír je odstranování války…a ten může být zajištěn zase jenom válkou.
Pomsta – pronásledovat, štvát, chystat mu úklady. Přemýšlení a před-stavování dosavadního člověka je ovládáno pomstou. Vykoupení z pomsty…
Rozvažování zaměřené na užitek stojí na straně zalátané ponožky. Naproti tomu uvažování, které se pohybuje v oblasti, v níž se ukazuje jsoucno stojí na straně rozervanosti, na straně vědomí. Rozervanost udržuje cestu otevřenou do oblasti metafyziky, je trhlinou otevřou pro absolutno.
bytí se zjevuje jako vůle – chtění.
“bylo” je pro každé chtění kámen úrazu.
pomsta sama: nevolu vůle proti času a proti jeho “bylo”.
X.
běžná představa o čase jako o pomíjení. Co je tedy vykoupení z pomsty? Kdy tedy bude ostraněno to “bylo”? Člověk nemůže čas odstranit
Vůle se uvolní z “bylo”, bude-li chtít věčný návrat veškerého “bylo”, stálý návrat téhož. Tak chce vůle věčnost toho, co chtěla. Vůle je prabytí. Nejvyšší produkt prabytí je věčnost.
Vytáčky jsou v podstatě jen dvě: N. myšlenka o věčném návratu je jistý druh mystiky a že patří mimo myšlení; nebo se říká: tato myšlenka je již prastará a vychází z cyklické představy o světě. (od např. Herakleita, “už” u Leibnitze, Platona.) Druhé sdělení neříká vůbec nic. První – vyjde-li najevo bytnost moderní techniky, což znamená: stále rotující návrat téhož poučí člověka o tom, že bytostné myšlenky myslitelů neztratily nic ze své pravdy tím, že jsme je opomenuli myslet.
Bytí jsoucna je nejzářivější, a přece je obvykle nevidíme – a když, tak pouze s obtížemi.
(Záře – vědomí se (já je vs. já jsem) – myšlení)